MADONNA NATION.CZ - Rozhovory a články • Spin: Opravdová Madonna

6. prosince 2019 MADONNATION.CZMADONNA NATION.CZ • Rozhovory a články • Spin: Opravdová Madonna

Rozhovory a článkyVýrokyIsland: Virgin PopSmash Hits: Primo MadonnaClassic Pop Magazine: True BlueSongTalkInterview MagazineHow to Make a Hit Record with Shep PettiboneRolling StoneErotica DiariesMTV: Madonna v MiláněNewsweek: Nový voyeurismusYoung MagazineDetails: Madonna ComplexBedtime StoriesSpin: Opravdová MadonnaMTV Ultra Sound: Inside MadonnaRay Of Light: Words And MusicLarry King LiveViva InterviewBBC Radio 1: Jo Whiley InterviewAttitudeLadies' Home JournalOut MagazineOk! MagazineDazed & ConfusedInterview MagazineSunday Post: Material Girl slaví­ 50Rolling Stone: Madonna Looks BackVše, co jste chtěli vědět o W.E.Polari Magazine: Everybody Hates MadonnaWall Street JournalLos Angeles TimesRolling Stone: How Madonna became MadonnaZeptej se mě na cokolivBillboard Q&ARolling Stone Q&ARebel Heart TourRebel Heart TourJenom jeden den v životěSpin: Opravdová Madonna

Jméno Heslo Neodhlašovat Registrovat se Zapomenuté heslo
Novinky a zprávyAktualizace
 
ŽivotopisAlba a singlyVideokolekceKoncertní­ turnéPromo turnéŽivá vystoupení­Art For FreedomKnihyPohádkyFilmyDivadloDiskografieVideoklipyHitparádyOceněníRozhovory a článkyGalerieDownloadsAbecední­ rejstřík
 
Diskuzní fórumOdkazyO autorovi webuKontakt
 
Spin: Opravdová Madonna

Za více než deset let, která uplynula od doby, co se poprvé objevila na obálce Spinu, se Madonna proměnila z boy-toye ve vyzrálou baladistku, aniž by obětovala svou vášeň, smyslnost a morální zásadovost. Ve svém možná zatím nejsdělnějším rozhovoru otevřela nejslavnější žena světa své srdce Bobu Guccioneovi, ml.

V listopadu vydala Madonna Something To Remember, výběrové album svých balad, jedenácti dříve vydaných a k tomu tři nové nahrávky: předělávku klasiky Marvina Gaye I Want You a dvě její vlastní práce - You'll See a One More Chance.

Od poloviny osmdesátých let zaujímá Madonna v naší kultuře výjimečné místo - jako sexuální barometr i reflektor mravního svědomí. Je to role, která vzešla z víru jejích osobních nejistot, obrovské ctižádosti a tajemného charisma.

MTV jí dodávalo palivo, pěstovalo si ji, jako by snad nebyla skutečnou osobností, ale jen řetězec organických reakcí na svou dobu. Její kariéru přiživovala kontroverze, stupňovala její vzestup, ale co z ní udělalo největší hvězdou světa, je její talent, větší než jaký je jí přisuzován. Přes nevyhnutelnou vlnu odporu, která se v jejím případě zvedla po vydání knihy Sex, pro kterou veřejnost pozapomněla na několik jejích dřívějších alb, se více či méně vyšplhala až na samotný trůn.

Madonna je přesně tím, koho média ráda nazývají 'přeživším'. Ale to je až příliš zjednodušující. Vyplývá z toho, že její popularita je dána jen její odolností a výdrží. Madonna ale vydržela, protože my jsme chtěli, aby vydržela. Naše počáteční poblouznění i vášnivá láska přerostly v deset let trvající manželství, ve kterém nás čekalo vzrušení i zklamání, někdy až extrémní, ale usadili jsme se spolu. Something To Remember je překrásná deska - tři nové kousky jí vdechují život, který řada výběrových alb postrádá, a je to skvělý prostředek, jak... no, žádné manželství není perfektní.

Madonna a já jsme si ne vždy rozuměli. Napsal jsem pro Spin dva komentáře, které zkritizovali jak Truth Or Dare, tak Sex, ale před tímhle rozhovorem jsme se nikdy neviděli. Před dvěma roky, když jsem se dověděl, že ji moje kritika naštvala, navrhl jsem jejím lidem (a že má lidí opravdu hodně), že bych s ní měl udělat rozhovor, ve kterém bychom zužitkovali to napětí vyplývající z rozdílných pohledů. 'Dobrý nápad, Bobe, ale nevolej nám, my se ti ozveme.'

Až loni na podzim zavolala Madonnina publicistka a řekla, že zpěvačka by se mnou to interview přeci jen ráda udělala, a tak jsem letěl do Londýna.

Naše debata probíhala dva dny. První den v apartmá hotelu v jedné z mála legálních vysokých budov Londýna, druhý den ve studiu, kde nahrávala soundtrack k Evitě. V lednu začíná natáčet k velkému rozčarování prezidenta Carlose Menena filmovou verzi v Argentině. Ten nedávno cítil povinnost vyjádřit veřejně své rozhořčení nad tím, aby vůdkyně světového popu ztvárnila vůdkyni argentinských dějin, Evu Perónovou. Ve studiu jsme se sešli tajně - Andrew Lloyd Webber trval na tom, aby nahrávání bylo uzavřené, takže jsem se vydával za jejího kamaráda a seděl v čekárně.

Bob Guccione: Jste zklamaná, že se Time Warner zbavil Interscopu? Neměla by se společnost, jejímž hlavním produktem je umělecké vyjádření, postavit za své umělce?

Madonna: (Kýve). Hodně jsem o tom s Michaelem Fuchsem (ředitel Time Warner) mluvila a řekla jsem mu: 'Hele, nejsem velkou fanynkou hudby, co ponižuje ženy nebo propaguje násilí.' Tyhle věci mě urážejí. Urážejí mě filmy jako Showgirls. Nemyslím si, že se dá situace napravit tak, že budete chodit a říkat každému, co může nebo nemůže dělat. Myslím, že Time Warner nebo kterýkoliv jiný firemní subjekt, by měl podporovat práci, která je morálně povznášející, která odporuje všem negativním věcem. Myslím si, že pokud jsme stále dokola krmeni blbostmi, doufáme, že to časem snad přijde. Ale umění již není tak důležitou součástí naší kultury. Včera večer jsme se o tom bavily s K.D.Langovou. Nechci pomlouvat ostatní umělce, ale mluvily jsme o její desce a srovnávaly s někým jako třeba Mariah Carey - ona je velmi talentovaná zpěvačka, ale musíme si uvědomit, že ta samá země, co zprostila obvinění O.J., byla schopná stvořit filmovou sračku číslo 1 a kupuje desky Mariah Carey... Je to tahle stejnorodost. A to nemá nic co do činění s uměním.

Bob Guccione: Žijeme v extrémně neinspirativní době. Proč?

Madonna: Strach ze změny. Jsme čím dál víc technicky vyspělí, ale podvědomě se bojíme. Dnes nechce být nikdo učitelem, hodnota vzdělání je na svém minimu. Školy už nejsou místy, kde se něčemu učíme, ale jenom ohrádky na hlídání dětí a střílení učitelů. Důvodem, proč vím to, co vím, je, že jsem chodila do skvělé školy. Měla jsem učitele, díky kterým jsem se chtěla učit, a pokud není žádná motivace k tomu stát se učitelem, lidé postupně jen hloupnou a hloupnou. Udivuje mě, když mluvím s dvacetiletými a oni nikdy nečetli klasiky, věci, které jsme my četli jako děti. Pokud vám chybí znalosti a porozumění věcem, zmocňuje se vás strach. Znalosti a inteligence a porozumění dávají lidem nástroje, jak se popasovat se změnami, dívat se na věc z jiného úhlu a říci: 'Možná s tím nesouhlasím, ale je to tady, tak to má nějaký důvod a já o tom budu přemýšlet.'

Bob Guccione: Řekla jste, že silná a inteligentní žena nahání víc hrůzy než gangster se samopalem. Proč to?

Madonna: Protože v gangsterovi se samopalem je něco, s čím se muži ztotožňují, pro někoho může být mužská násilnost přitažlivá, a to si myslím, je v zásadě méně ohrožující. Proč? Protože bílí muži se podívají na černého s pistolí v ruce a řeknou si: 'Ok, má pistoli a kdybych ji měl já, budu stejný jako on.' Ale kterýkoliv muž, když se podívá na silnou ženu, pomyslí si: 'Bože, když si koupím pistoli, nebudu se cítit jako ona!' Pořád o těchhle věcech přemýšlím. Mám pocit, že jedním z důvodů, proč gay kultura mnohem lépe přijímá silné ženy a divy nebo má ráda ženy obecně, je, že tomu chybí to sexuální napětí. Souložící aspekt tu neexistuje, tudíž s ženou jednají jen na intelektuální a citové úrovni. A heterosexuální muži o vás uvažují jen v tom smyslu, jak by vás mohli ovládnout nebo jak zkrotit své péro nebo tak něco. Tímhle svým naivním způsobem jsem se vždy ztotožňovala se všemi menšinami, protože já jsem v menšině. Mysleli byste si, že nás spojují nějaké mnohem filozofičtější důvody, ale v zásadě tomu tak není. Protože jsem zjistila, že být silnou ženou je ve skutečnosti mnohem děsivější pro černé muže, se kterými jsem chodila. Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem to byla schopná akceptovat.

Bob Guccione: Bylo by to stejné, kdybyste byla černá?

Madonna: Ne.

Bob Guccione: Zesiluje to skutečnost, že jste bílá?

Madonna: To je velmi osobní téma. Řekla bych, že se mnou jako se ženou nikdy nezacházel nikdo tak bezohledně jako černoši, se kterými jsem chodila. Ještě jsem to vlastně ani nikomu neřekla, ale je to pravda a myslím si, že je záležitost odlišné kultury. Myslím, že černoši byli sráženi na kolena až příliš dlouho a možná že i proto černošky spíš snášejí jejich zlost snáz, když vědí, co se jim přihodilo. Mnoho černochů vyrůstalo bez otců, bez silných žen, bez špetky romantiky, aniž by viděli muže zacházet s ženou s respektem. Vždycky jsem si myslela, že přitahuji černou nebo gay komunitu, protože jsou menšinami a jsou odsouzeni předsudky, které založeny na něčem, nad čím nemají žádnou kontrolu. Když se narodíte černými, nemůžete za to. Když se narodíte jako gay, nemůžete si pomoci, ale jste za své sexuální preference odsuzováni. Gay komunita mě zbožňuje a podporuje, ale černošská komunita naopak. Já se ztotožňovala s černochy proto, že jsem si myslela, že jsme si prošli tím samým - lidé s vámi zachází jako s hovnem, protože jste černí, lidé s vámi zacházejí jako s hovnem ale i proto, že jste žena. Ale není to ten samý případ. A tak jsem dospěla k závěru, že silná žena je nebezpečná pro všechny, protože všechna společenství sou ovládaná muži, ať jsou to černí, chudí, bohatí, každé etnikum, všechno ovládají muži. Silná žena bude děsit všechny napříč křížem krážem.

Bob Guccione: Co jste říkala na verdikt nad O.J.? Kde jste zrovna byla?

Madonna: Byla jsem tady v Londýně, v autě, vracela jsem se ze studia a úplně mě to vyřídilo. Naprosto, a to i přesto, že jsem čekala, že odkráčí ven, ale řekla bych, že každý byl tím rozhodnutím znechucen, i ti, co mu fandili. Jsem přesvědčená, že je vinný, ale je to karma našeho národa, kterou žije. Protože jsme se chovali zle k černým a nespravedlivě je soudili.

Bob Guccione: Myslíte si, že umění může zahladit propast mezi rasami nebo dokonce pohlavími?

Madonna: Ano, věřím tomu, musím tomu věřit. Ale víte, umění může hojit jen tehdy, pokud je mu dovoleno existovat. Ale pokud je umění pomalinku vymetáno z povrchu planety, tak jaké máme nástroje, abychom zasáhli lidi, získali si je a všechny jejich smysly? Nemyslím si, že potřebujeme Boba Dolea, aby rozhodl za nás, nebo nějakého dalšího politického exhibicionistu brojícího proti umělcům. Chci říct, že všechno je to jen banda hlupáků.

Bob Guccione: Je nějaká hudba, kterou byste pod Maverickem nevydala?

Madonna: Vždy bych se rozhodovala podle toho, zda se mi ta hudba líbí nebo ne. Nikdy se mi nestalo, že by k nám přišel umělec a my mu řekli: 'Bože, ta hudba se nám hrozně líbí, ale musíte změnit text.'

Bob Guccione: Jednou z ironií na vás je, že bezprostřední věcí, která přitahuje velkou část vašeho obecenstva je vaše sexualita a její projev. Vzrušujete muže, tedy i některé ženy, ale teď mluvím o mužích. Jste krásná žena a musí vás vidět jako sexuální objekt. Ale musíte je současně děsit k smrti.

Madonna: Protože to je jen pojetí věci a fantazie, co je vzrušuje. Ale skutečná realita, že se do všeho vrhám, že říkám a dělám přesně to, co si myslím, dělám přesně to, co kážu, tak to je pro někoho až příliš.

Bob Guccione: Cítíte se při seznamování osaměle nebo nervózní?

Madonna: Ne. Cítím se osaměle v existenčním smyslu. Je to ten druh samoty, kterou cítíte v elitní skupině lidí, která tak uvažuje. Naštěstí jsem měla to štěstí, že mám kolem sebe přátele, kteří podporují mé myšlenky a myslí stejně jako já. Díky Bohu, zbláznila bych se. A byla bych skutečně sama. A to vás omezuje v uvažování o tom, s kým si myslíte, že byste mohli mít smysluplný vztah. Je to jako pletí záhonu. Můžete vejít do místnosti a říct si: 'Ok, odsud sem jsou lidi, se kterými bych si nikdy nepovídala.'

Bob Guccione: Jsou chvíle, kdy si říkáte, že byste chtěla být spíš Mariah Carey, jenom tak zpívat přihlouplé popové písničky?

Madonna: (Směje se). To bych se zabila. Kdybyste se mnou teď vyšel ven, nevyhnutelně byste byl označen jako můj boy-toy, protože lidé si myslí, že mně nemůže nikdo odolávat, a to je absurdní myšlenka. Většina Američanů si myslí, že chodím kolem svého domu v jezdeckých kalhotách a s bičem. Že jím muže ke snídani a posílám svého řidiče, aby mi nalovil spousty mladých mužů i žen, a že všechna má obchodní rozhodnutí za mě dělá někdo jiný. Dokonce i úspěšní a inteligentní muži se mě bojí a podporují to pozdvižení. Myslím, že hodně z nich si říká: 'Ne, s touhle osobou nesmím být spojován, protože by zastínila vše, co dělám.' Takže tohle eliminuje celou další skupinu lidí.

Bob Guccione: Takže kdo zbývá? Bill Gates?

Madonna: (Směje se). Jo, už nikdo! Kdo zbývá, je opravdová lidská bytost, opravdu mimořádná osobnost se silným smyslem pro sebeuvědomění a takových je málo, ať jde o mě nebo kohokoli jiného.

Bob Guccione: Jaká hudba vás rozhýbe?

Madonna: Jsem závislá na latinské hudbě. Na tu hudbu se soustředím, dokáže mě vzít na jiná místa. Miluju desku Alanis. Vím, že se očekává, že to budu říkat, protože vyšla pod mou společností, ale díky Bohu za lidi jako ona. Je mi už zle z hudby plné: 'Svět je na hovno, všechno je na hovno, nemáme žádnou naději.' To už mě nudí. A také tomu do háje nevěřím. Mám dojem, že si jen myslí, že to teď frčí.

Bob Guccione: Bývalo to tak, že hudebníkům trvalo několik let a alb, než naplno rozvinuli svůj zvuk a stali se populárními. Videoklipy to nadobro změnily - není to spíš na škodu?

Madonna: Dnes se vše žene hodně rychle dopředu, vše se děje rychlostí světla. Produkujeme nové lidi a hned se vrháme na další. A celá ta vizuální stránka ve výsledku brzdí umělcův rozvoj. Lidé se dříve víc koncentrovali na písničky samotné, ztotožňovali se s nimi nebo ne, ale dnes když slyšíte písničku v rádiu, hned myslíte i na video, na umělce samotného, zda se jeho manželství rozpadá či nikoliv. Je hodně věcí okolo, které odvádějí vaši pozornost a s hudbou nemají vůbec co do činění.

Bob Guccione: Co si myslíte o Courtney Love?

Madonna: (Směje se). Věděla jsem, že se mě na to zeptáte.

Bob Guccione: Takže máte určitě připravenou odpověď.

Madonna: Mám, mám. Nacvičovala jsem si ji. Myslím si, že je extrémně talentovaná. Skutečně si to myslím. Když Maverick začínal, usilovali jsme o ni. Ale myslím, že jí drogy zničily mozek nebo ji pomalu ničí celou. Fascinuje mě, ale asi tak jako někdo s Tourettův syndromem na procházce Central parkem. Chci se zastavit a jen sledovat jejich chování. Takhle mě fascinuje ona. Nevím. Je mi jí líto. Opravdu, ale je mi jasné, že pokud si tohle přečte, bude se do mě zas navážet dalších osm měsíců. Myslím si, že neví, co říká. Je pravda, že když staří lidé plivou zlobu na všechny kolem, že hluboko uvnitř jim někdo ublížil, jsou smutní, osamělí nebo tak. Když se mnou dělal rozhovor Kurt Loder po Cenách MTV, kde jsem jednu cenu vyhrála, seděli jsme na rampě na ulici. Asi po pěti minutách mi svištěla nad hlavou pudřenka. Myslela jsem, že po mě někdo na ulici hází věci. A slyšela jsem chraplavý hlas. Když jsme se podívali dolů, byla to Courtney a házela po nás kosmetiku z kabelky a jen tak tak nás nezasáhla do hlavy. A Kurt ji pozval nahoru. Teď vím, že ji pozval kvůli tomu uměle přiživovanému povyku, že spolu válčíme už léta, a já si myslím, že chtěl vidět kočičí zápas. Brblala o pětadvaceti různých věcech. V jednu chvíli mě popadla za ruku a řekla něco jako: 'Devadesátý čtvrtý stál za prd, ale devadesátý pátý bude lepší, že jo?' V tu chvíli jsem se jí podívala do očí a uviděla v nich zranitelnost a smutek a bylo mi jí líto. Měla jsem pocit, že se chce dostat do mé blízkosti, ačkoliv mě při každé příležitosti před novináři pomlouvá. Před léty, bych řekla, že mě zbožňovala a vzhlížela ke mně a nyní jsem pro ni něco jako rodič a chce mě zničit. Takže to je to, co si myslím o Courtney.

Bob Guccione: A co jste si myslela o Kurtovi Cobainovi a jeho psaní?

Madonna: Měla jsem ho za opravdu talentovaného. Uznávala jsem ho jako umělce. Nikdy jsem se s ním nesetkala. Nebylo ho v mém okolí tolik, abych se o něj začala zajímat do hloubky. Víte, je hrozná škoda, že nenašel nic, k čemu by se mohl upnout. Myslím si, že v mnoha věcech si byli souzeni, touha i spousta sebenenávisti, rozumíte mi?

Bob Guccione: Všechny ženy, se kterými jsem se o vás po léta bavil, mi řekly, že se jim na vás líbí, že jste silná a úspěšná. Otázka, před kterou Charles Barkley ucuknul: 'Jste vzor?'

Madonna: Ano, jsem vzor pro ty, kteří si troufají na to být jiní. Pro ty, kteří se nebojí v životě zaujmout stanovisko, mít názor a být vyčnívajícími jednotlivci. Jo. Ale mám pocit, že jsem vzorem jen pro menšinu společnosti. Určitě bych řekla, že lidi inspiruju. Charles Barkley je taky vzor, ať se mu to líbí nebo ne.

Bob Guccione: Uvědomujete si komerční využití posouvání hranic?

Madonna: Ne a když jsem vydala knihu Sex, moje chyba byla, že jsem naivně očekávala, že se všem lidem líbí to, co se líbí mně, a že mají stejný smysl pro humor jako já a že je vzrušují stejné věci jako mě a že jsem ji tvořila ve vakuu. Hranice jsem posouvala s videoklipem Justify My Love, ale se Sexem, to jsem vrazila hlavou do těžkých ocelových vrat. Pokličku můžete posunout, ale ne ji vzít úplně pryč.

Bob Guccione: Ale proč ne? Ta kniha měla obrovský úspěch.

Madonna: Ano, ale od té doby jsem veřejně pranýřována. Jsou lidé, kterým se líbila, ale nemají stejné chutě jako já nebo tak. A pak jsou lidé, které zkrátka jen vyděsila a neodvážili se ji ani otevřít, natož číst. Dělím svou kariéru na část před Sexem a po Sexu, předtím a potom. Byla jsem jen tvůrčí osobností a pracovala a dělala věci, které mě inspirovaly a které jsem si myslela, že inspirují i další lidi. Ale najednou jsem měla na svůj život úplně jiný pohled. Od vydání té knihy si lidé při pohledu na mě říkají: 'Ach, člověče, ta klesla až na samé dno, zašla až příliš daleko, nechci s ní mít nic společného, je mi z ní špatně.' A pak je další skupina lidí, kteří ačkoliv neměli třeba Sex rádi, si říkají: 'Ach, dobře, přežila Sex a pokračuje dál, dělá pořád to, co chce.' Přestože tisk ze mě málem vytřásl duši. Jen hodně málo lidí čekalo mou záchranu. Tahle zkušenost mi skutečně otevřela oči. Nemůžete být popovou hvězdou a zároveň mít názor. Kdokoliv neznámý může vydat časopis s erotickými fotkami, ale slavná osoba, se kterou se ztotožňují mladé dívky, to udělat nesmí, natož na tom ještě vydělat peníze. Myslím si, že muži nemají problém s erotickými fantaziemi, pokud je řídí oni, jako váš otec a jeho časopisy. Vše je z mužského pohledu, je to mužská fantazie. Sex byla moje fantazie a vydělala jsem na ní ještě peníze. To se nesmí. V té knize bylo hodně obrázků, které lidem přišly vulgární. Hodně lidí bylo znechuceno muži spolu s jinými muži, ale moje prdelka všude okolo byla ok.

Bob Guccione: Myslíte, že problém jste byla vy jako subjekt, který vše řídil?

Madonna: Ano, nebyla jsem objektivizovaná. Byla jsem zapojená po všech stránkách, a to je nepřípustné. Vše to zapadá do konceptu silné ženy, která všechny děsí.

Bob Guccione: Litujete interview s Davidem Lettermanem?

Madonna: Litovala jsem ho hned poté, co proběhlo, kvůli reakcím lidí na něj. Nemohla jsem uvěřit, jak lidé vyšilovali. Ale pak, když jsem se ohlédla zpátky, jsem byla ráda, že jsem ho udělala. Takhle vidím hodně věcí. Víte, něco udělám, všichni šílí a já se kvůli tomu cítím špatně, pak ale s odstupem času si říkám, bylo to správně. Je obtížné mít ze svých rozhodnutí dobrý pocit, když celý národ jde proti vám. Nemusím vám říkat, jak zastrašující to je a jak, pokud nejste nezlomný, vás to může nalomit, o tom není pochyb. Celá ta věc jít do televize a říkat pořád 'fuck' je směšná. Ukázat orální sex se smí, ale říct 'fuck' ne? Je to pokrytectví. To, že každý počítal, kolikrát jsem řekla 'fuck', je tak ubohé.

Bob Guccione: Lidé tím byly hodně zaměstnaní.

Madonna: Slovo, slovo. Je to jenom slovo. A ani už neznamená to, co znamenalo! Stalo se součástí našeho běžného života, má milion významů. Další směšnou věcí na tom všem je, že David Letterman věděl dopředu, že to budu říkat. Mluvila jsem s producenty té šou. A každý jen říkal: 'To bude sranda, až budete pořád opakovat fuck a všechno bude vypípáno.' Tak jsem přišla a spustila a David se zděsil. Způsob, jakým mě uvedl, byl pohrdavý, takže jsem si řekla: 'Ok, když chceš hrát takhle, v téhle hře mě neporazíš.'

Bob Guccione: V nejnovějším vydání Buzz byl v rámci 100 Coolest people in L.A. komentář, který říkal: 'Cool zážitek s Madonnou - vybrala si vaši hru, uncool zážitek s Madonnou - vyspali jste se s ní.' Jaký máte z takovýchhle věcí pocit?

Madonna: Jedním z dojmů, který ze mě lidé mají, je, že jsem se vyspala už s úplně každým. Lidé si myslí, že jsem studená jako kámen a podivínský maniak. Je hodně lidí, kteří tomu věří. Tak to prostě je.

Bob Guccione: Jaký vliv měla na vaši sexualitu katolická výchova.

Madonna: Když vyrůstáte a jste nuceni věřit, že vše, co se týká sexu, je zakázáno a tabu, je logické, že o tom chcete vědět co nejvíc. Naprosto vás to fascinuje. To je spolehlivý způsob, jak zaujmout dítě. Když jim řeknete: 'Do toho pokoje nesmíš,' samozřejmě vstoupí dovnitř. A to je přesně to, co katolictví dělá. Ale zároveň, protože je plné úzkosti a hříchu a klade důraz na to, co je hřích a co je zakázané, je katolictví skutečně okouzlující. Ovlivnilo mě svou pompou a celou řadou dalších okolností. Byla jsem celá natěšená, až ztratím panenství, jen proto, že mi pořád bylo omíláno, že je to ta nejhříšnější věc, jakou můžu spáchat. Ovlivnilo mě to i umělecky. Katolictví je velmi masochistické a já vyrůstala s matkou, která byla oddanou katoličkou, a viděla jsem jí dělat věci, které mě skutečně ovlivnily. Během půstu klečela na syrové rýži a jen se modlila. Spala by i na ramínkách od šatů. Byla tak vášnivě pobožná. Omdlívala, když k nám přišla teta v džínách se zipem vpředu. Moje máma zakryla všechny sochy a svaté obrázky otočila čelem ke zdi.

Bob Guccione: To vás na náboženství odpuzuje? Nebo naopak přitahuje?

Madonna: Nevím, nemůžu říct, jak konkrétně mě to ovlivnilo. Ale je zřejmé, že nějak ano, když se podíváte na mou práci.

Bob Guccione: Jak přesně?

Madonna: Nějakým způsobem stavím na stejnou úroveň Boha a náboženství a obětování se spolu se zakázaným a sexualitou. Všechny tyhle věci mi splývají dohromady. Nevím, zda jste to musel dělat i vy, ale když jsem měla jít do školy, musela jsem nejdřív do kostela.

Bob Guccione: Jo.

Madonna: A v neděli jste se nemohli ani najíst, aniž byste šli do kostela, a prakticky jste omdlívali, protože hladina cukru v krvi byla tak nízko, chci říct, všechny tyhle věci, oběti a disciplína, disciplína, kterou jsem měla jako student tance, ta kázeň mě nabíjela a dodala mi odolnost, kterou bych neřekla, že mnoho bavičů má. V katolictví platí, že utrpení rovná se dobro, a pokud vám to omílají pořád dokola, tak když skutečně trpíte, umíte se s tím lépe vyrovnat.

Bob Guccione: Ale teď jako dospělá už nevěříte, že utrpení rovná se dobro?

Madonna: Ne, už ne. Ale vím, že díky tomu jsem se dostala ze spousty věcí. Dokázala jsem přežít v New Yorku, když jsem tam odjela jako teenager, neznala jsem tam duši. Udržovalo mě to při životě. A i když já sama tomu nevěřím, můj otec mě vychovával tak, že pokud trpíte, děláte něco dobrého. Mí starší bratři byli extrémní rebelové, brali drogy a dostali se do problémů s policií. Jeden se stal členem Společenství Ducha Svatého a druhý vstoupil do armády. A já začala mít přemrštěné cíle. V hlavě jsem měla jasno: 'Je mi jedno, že budu muset žít na ulici, je mi jedno, že budu muset jíst odpadky, udělám to!' Pravděpodobně jsem trpěla víc, než bylo nutné, ale když mi to otec pořád opakoval, nechtěla jsem to vzdát.

Bob Guccione: Hraje v tom roli víra?

Madonna: Rozhodně.

Bob Guccione: Existuje skvělý citát sv. Augustýna, že víra nemá za úkol nahradit důvody, ale hodí se tam, kde nemůžete důvody najít.

Madonna: To je pravda. Musíte věřit a to je to, co mi vadí na velké části alternativní hudby. Není v ní žádná víra.

Bob Guccione: Vidím, že máte s katolictvím okouzlující vztah. Myslím, že máte hlubokou víru a boží lásku. Je to tak správně?

Madonna: Určitě, v katolictví jsem vyrůstala, je to náboženství, které znám, ale nesouhlasím téměř s žádnou jeho zásadou. Kdybych se někdy ocitla v jedné místnosti s papežem, asi bych se strašně rozzuřila. Všechno to pochlebování. Myslím, že lidem nedochází, co ve skutečnosti říká. Chci říct, že ženy nemají v té církvi doslova vůbec žádná práva. Není v ní žádná svoboda, žádná možnost volby. Znám mnoho katolíků, kteří chodí do kostela, vše praktikují, ale nesouhlasí se třemi čtvrtinami z toho. Ale je dobré věřit a já miluju chození do kostela. Nechodím nutně na mše, ale miluju chození do kostela.

Bob Guccione: Byla jste teď někdy?

Madonna: Ano, hodně, v Miami. Přímo v mé ulici je krásný kostel sv. Judy, je to španělský kostel. Je rozkošný a moje náhradní matka vždy přijde ke mně domů a vytáhne mě tam. Je z Kuby. Miluje tamního kněze. A on chodí pořád ke mně domů, otec Gabriel, jsou skutečně milí, nosí mi požehnané růžence a svěcenou vodu. Velmi mě podporují, opravdu. Cítíte porozumění, máte pocit, že jste součástí společenství. Lidé, co se cítí osamělí nebo nemocní, přijdou a promluví si s knězem a cítí, že jsou milováni, že jim někdo rozumí a soucítí s nimi.

Bob Guccione: Byla byste dobrou jeptiškou?

Madonna: Ne, dobrou jeptiškou bych nebyla, protože bych nechtěla žít v celibátu. Ale vždy jsem si jeptišky spojovala s učitelkami, takže v tom směru bych byla, protože si myslím, že bych byla dobrou učitelkou.

Bob Guccione: Co vám nejvíc chybí z těch dnů v New Yorku, když jste hrála v klubech, na začátku 80. let?

Madonna: Co mi nejvíc chybí, je ta možnost pozorovat. Takovou možnost dnes nemám. Pokud nejsem v kontrolovaném prostředí. Mým oblíbeným koníčkem bylo vyrazit do ulic a sledovat lidi, být anonymní, vyrazit do klubů, tancovat si jen tak, sama. To už teď nemůžu. Z nesmírně odvážného člověka, který kráčel nebojácně po ulici, koukal se lidem do očí, říkal, co si myslí, jsem se stala někým, kdo když jde po ulici, dívá se do země a vyhýbá se očnímu kontaktu. Z trvání na něčem jsem přešla do úniku od toho, protože nestojím o scénu.

Bob Guccione: Chtěla byste to vrátit?

Madonna: Ne.

Bob Guccione: Ne?

Madonna: Ne, protože teď vím mnohem víc než tehdy.

Bob Guccione: Uvažovala jste někdy o tom, že skončíte?

Madonna: Určitě. (Směje se). Řekla bych, že už mi chybí nevinnost, nezkušenost, takový ten 'můžu všechno, život je skvělý' pohled na život. Stále si myslím, že jsem idealista, ale znám víc a rozumím víc lidské povaze, což eliminuje jisté množství idealismu a nevinnosti.

Bob Guccione: Vaše nová deska není vůbec špatná - stáváte se lépe stravitelnou?

Madonna: Doufám, že tahle deska dovolí lidem se soustředit více na hudbu samotnou spíš než na kontroverzi, která obklopuje vše, co dělám. Zda mě to dělá lépe stravitelnou nebo ne, to nevím, ale v tuhle chvíli, předpokládám, si lidé, co jsou proti mně, udělají názor na základě desky, kterou vydávám.

Bob Guccione: Zjemnila jste?

Madonna: (Směje se). Ne, ne, jen si vybírám své bitvy s větší rozvahou.

Bob Guccione: Ale nevyměkla jste?

Madonna: Ne, stále toužím a šílím po stejných věcech. Vyvolávám hádky na stále stejná témata - rasové otázky, mluvím s homofoby, těmi, co říkají, že nejsou, i když jsou. Uargumentuji se k smrti, pokud vím, že za to můj protivník stojí. Chci říct, že když jsou lidé očividně hloupí a blbí, tak proč se vzrušovat? Je to jak mluvit do dubu.

Bob Guccione: Co vás ještě rozčiluje?

Madonna: Když se překrucuje, co říkám, když jsem nepochopená, když jsem nespravedlivě souzená jen proto, že jsem žena, nad kterou lidé mají problém mít sitování. V tom myslím, že to vězí - je vám dovoleno zlobit jen tehdy, pokud lidé najdou něco, kvůli čemu by vás mohli litovat. Tyhle věci mě rozčilují.

Bob Guccione: A co vás naopak dělá vášnivě veselou, nadšenou, co vás stimuluje?

Madonna: Umění, které se mě dokáže dotknout. Ať je to film, hudba nebo obraz. A další silní lidé, kteří zaujímají stanoviska, mají názory, své úhly pohledu. Není skvělé, když slyšíte, jak někdo něco říká, a vy si jen pomyslíte: 'No do prdele, konečně!'? Protože jen málokdy se tak stane, tak když už, šílím radostí. Jako například v novém videu Red Hot Chili Peppers, líbají se s v něm dva chlapi a každý z toho vyšiluje? Já mám takovou radost. Miluju to video. Koukala jsem na něj a říkala si: 'No do prdele!' Cítím k Red Hot Chili Peppers obrovský respekt. Opravdu. Jsou skvělí.

Bob Guccione: Ještě dříve jste mi řekla: 'Jsem starší, trochu důmyslnější ve vkusu, takže proto ta rafinovanější deska.' Co od téhle desky očekáváte?

Madonna: Že si lidé tu hudbu užijí. Prostě a čistě. Doslova si myslím, že balady jsou mé nejlepší písně. Co čekám, je, že si budou lidé vážit mé hudby a lépe porozumí, odkud přicházím.

Bob Guccione: O čem je One More Chance?

Madonna: Často píši o něčem, co mi lidé vyprávějí, převezmu to a přepíšu do první osoby, ale popravdě je to o něčem, co mi někdo sám říkal.

Bob Guccione: A kdo?

Madonna: To není důležité. Ale jen tak mimochodem, dala jsem mu tu druhou šanci.

Bob Guccione: A zase ji promarnil?

Madonna: Ne.

Bob Guccione: To je skvělé! Šťastný konec.

Madonna: Ano, v mém životě jich pár je.

Bob Guccione: V jednom rozhovoru jste řekla, že byste si přála, aby vás byla stovka nebo milion, myslím. Protože jste se cítila špatně, když vás někdo přestal zajímat a nadchnul vás místo něj někdo jiný, tak aby váš klon mohl zůstat i s tím předchozím mužem.

Madonna: Hmm. Jaký jsem to byla idiot, když jsem tohle řekla. (Směje se). Myslím, že co jsem chtěla opravdu říct, je, pokud mě chcete opravdu analyzovat, že chci být schopná milovat tolik lidí, kolik jen chci, a nechci, aby lidi přestali milovat mě. To je skutečně freudovská analýza té odpovědi, ale je to odpověď zbabělce.

Bob Guccione: Proč to říkáte?

Madonna: Protože, ok, začnete si s někým vztah a šíleně se do něj zamilujete a pak z nějakého důvodu to nevyjde. Nebo možná proto, že jste zbabělec a neumíte se nikomu plně odevzdat a být intimní. 'Ok, buď tady, pořád mě miluj a já zatím vyzkouším tohle a támhleto.' To pro mě znamená být zbabělcem. Musíte být schopni říct: 'Ok, chci to risknout a udělat tohleto a pochopím, pokud mě přestaneš milovat.' To pro mě bylo velmi těžké - vždy pro mě bylo velmi obtížené ukončit vztahy, které byly nezdravé. Ale už se v tom lepším.

Bob Guccione: Kdosi, s kým jste pracovala v 80. letech, mi řekl, že jste vždy zoufale vyžadovala uznání. Předpokládám, že měl pravdu. Stále potřebujete tolik uznání nebo to léty vymizelo?

Madonna: Samozřejmě, že ho potřebuji. Ale chci uznání od lidí, co sama uznávám. Mám na mysli opravdové, hluboké uznání.

Pokud lidé, které neznám, schvalují to, co dělám, je to skvělé, ale nejdůležitější jsou pro mě lidé, na kterých mi záleží, jejich uznání. Řekla bych, že je velmi dětinské si myslet, že vás může milovat celý svět, obzvláště pokud máte názory.

Bob Guccione: Je pro vás tedy nyní méně důležité, aby vás všichni milovali?

Madonna: Ne jen že to není nezbytné, je to přímo nemožné. Je to nerealistické. Nakonec, pokud máte názor, stojíte si za tím, čemu věříte, vždycky někoho musíte urazit. To je v pořádku. Je určitě mnohem důležitější stát si za něčím a lidi urazit než být celý život opatrný a čekat na chválení všeho, co děláte. Nebo jak rád říká můj psychiatr, je lepší žít jeden rok jako tygr, než sto jako ovce.

Přeloženo z lednového čísla časopisu Spin z roku 1996. Autorem fotek je Glen Luchford.

Poslední zprávaI Don't Search I Find • Honey Dijon • před 11 hodinami Nové fotkyMadame X Tour • Los Angeles • před 3 dny Alba a singlyWho's That Girl • LP na čirém vinylu RCV1−25611Diskuzní fórumNejlepší a nejhorší song
madonnák • před 2 dny 
MADONNA NATION.CZ - Madame XMADONNA NATION.CZ - I Don't Search I FindPoslední projektyMadame X
diskografiestránka
Madame X Tour
galeriestránka
I Don't Search I Find
vydáno na iTunes • stránka
ARMY OF LOVERS.CZ DEAD OR ALIVE.CZ Instagram MADONNA NATION.CZ - Ebay.com MADONNA NATION.CZ - Eil.com MADONNA NATION.CZ - Facebook.com
MADONNA NATION.CZ © Miki Hider 1996 - 2019
Web není podporovaný Warner Bros., Live Nation ani žádnou další společností. Obrázky, videa a texty písní jsou vlastnictvím svých původních majitelů. Web používá k optimalizaci obsahu soubory cookies. Používáním webu souhlasíte s jejich ukládáním na serveru nebo ve vašem počítači. [Souhlasím.]